Pokousání dítěte psem je vždycky obrovskou tragédií. Dítě utrpí nejen fyzická poranění, ale takový zážitek pořádně a na dlouho otřese i jeho psychikou. Pes často svůj hřích zaplatí životem, vztahy mezi rodiči dítěte a majiteli psa (pokud nejde o psa vlastního) bývají nadobro rozbity a končívají vleklými soudními spory o výši odškodného. A politici oprašují téma zákazu nebo omezení chovu některých plemen psů.
Odborníci na dětskou i
psí psychiku po celém světě zkoumají, proč k incidentům mezi dětmi
a psy dochází a jak jim předejít. Bylo zjištěno, že nejčastěji
dojde k pokousání dítěte vlastním psem nebo psem známých či
příbuzných. Nejohroženější skupinou jsou batolata a děti do deseti
let. Proč?
Pro batolata je pes nesmírně
zajímavým tvorem. Je teplý, hebký, je za co ho chytit a na rozdíl
od běžných hraček
ihned reaguje na sebemenší podnět. Dítě mu hází jídlo a raduje se,
jak pejsek papá, pronásleduje ho a radostně výská, jak pejsek
utíká, zkoumá jeho oči, uši, tlapky, opře se o něj při vstávání...
Prostě náramná hračka.
ČTĚTE TAKÉ: |
Pro malé školáky je pes kamarádem. Je
doma, když se vracejí ze školy, je parťákem pro rošťárny a zároveň
dokáže ochotně plnit povely a učit se krkolomné kousky. A vždycky
má pro ně dost času. Děti, které samy doma psa nemají, po něm touží
a často se zkoušejí sblížit alespoň se psem známých či
příbuzných.
Co na to psi?
Vnímají
děti s rozpaky a se smíšenými pocity. Zatímco někdy je dítě zdrojem
příjemných věcí, třeba dobrého jídla, jindy je příčinou bolesti a
nepříjemností. Chová se úplně jinak než dospělý člověk a pes nikdy
neví, na čem s ním právě je. Většina dětí se snaží psa obejmout a
mazlit se s ním. Ale dospělí psi si na mazlení nepotrpí. Pes může v
dítěti vidět i konkurenta - to když mu dítě chce vzít jídlo či
hračku, přiblíží se k jeho pelíšku či jinému oblíbenému místu. Pak
se zachová podle psích pravidel - zavrčí, vyštěkne,
chňapne.
To však neznamená, že musí hned dojít
k tragédii. Pro každého dobře socializovaného psa je tvrdá agrese
až tím posledním
řešením. Psi používají širokou škálu výrazových prostředků, kterými
agresi předcházejí. Tato řeč těla slouží v psím světě k vyjádření
strachu a nejistoty a k uklidnění vyhrocené situace. Lze ji
přirovnat k lidským společenským gestům, jako jsou úsměv, omluva,
podaná ruka, zdvořilé odmítnutí.
Například zívání, stahování uší
dozadu a zvedání tlapky v souvislosti s něčím, co psu není
příjemné, znamená: „Mám strach, nechte mne být, prosím.“ Přikrčení,
ohlížení a hledání únikového východu jsou jasným signálem: „Už toho
mám dost, chci odejít!“ Ukázání zubů, zavrčení, chňapnutí - to je
varování: „Hned toho nechte, nenuťte mne kousnout!“
Jenže smířlivá gesta bývají vykládána
jako submisivní a lidé si myslí, že pes, který dává najevo
podřízenost, nekousne. Ale každý pes může kousnout, pokud se
situace z jeho pohledu stane nebezpečnou. Za varovná gesta zase
lidé psy většinou potrestají. Jak si mohl dovolit zavrčet na dítě?!
To ovšem vede jen k tomu, že pes časem přestane varovné signály
vysílat a rovnou kousne. Chceme-li, aby naše děti žily se psy v
míru a bez incidentů, nezbývá než naučit sebe i je psy správně
chápat a rozumět jim.